Na této stránce najdete zvyky a tradice, které se na Chodsku udržovaly nebo ještě udržují. Minulý a přítomný čas však podle toho v textu nezachovávám. Ani nemůžu, protože některé zvyky se v nějakých vesnicích ještě drží, jinde zanikly. Spousta níže napsaného se také ve větší či menší míře na nevelkém území Chodska lišila či liší. (Nemyslím tím jenom odlišnosti mezi Horním a Dolním Chodskem, ale odlišnosti mezi jednotlivými vesnicemi.) Tradice a zvyky budou během roku přibývat. V prosinci 2007 by měl být „Chodský rok“ kompletně popsán...

Jsem moc rád, že této stránky využívají učitelé a učitelky při výuce. Díky!!!

Advent    Bílá sobota     Boží hod vánoční    Boží hod velikonoční     Boží tělo    

Dožínky     Draní peří     Hra „Dorota“     Hra „Zahoř“    Hromnice    Klechtny   

Konec masopust. období    Květná neděle    Letnice     Malování vajíček 

Masopust    Modré pondělí    Mužské práce     Nový rok    Pálení čarodějnic

Pálení Jána – vohňů     Pišvonc – hra na„krále“     Poděkování za úrodu     Polívání

vodou = "voblívání"     Popeleční středa    Prosba za dobrou sklizeň    Přásky

(přástky)  Předvelikonoční období půstu     Půstní neděle předvelikonoční 

Roráty    Rozpřásky“ = „spušťadla     Řípný zelí     Silvestr     Svarba (svatba)

Sv. Jakub     Sv. Jan Křtitel     sv.Klempera     sv. Lucie – přádlice     Sv. Petr a

Pavel     sv.Štěpán     sv. Tomáš    Sv. Trojice    Sprovodní (Bílá) neděle    Stavění

máje    Straky     Svatodušní svátky     Svěcení kočiček     Šedivé úterý     Škaredá

(sazometná) středa      Štědrý den     Tři králové    Velikonoční hry o

vejce    Velikonoční pondělí (a úterý)     Velikonoční týden    Velký pátek     

 Vohníčky     Voračky     Vyhánění kuny     Zabijačka    Zelený čtvrtek

 

Draní peří – už od sv. Martina a po celou zimu se večer scházeli ženy a děvčata („dračky“), které společně draly peří hus, kachen, slepic nebo holubů. Jemné pírko se vzalo a po každé straně brku se sdrhlo dolů – zbyla „pápjerka“ – brk se zbytkem nesedraného peří na špičce. Sedrané peří ženy dávaly pod přiklopený hrnec, pápjerky do klína. 

Přásky (přástky) – probíhaly od svatého Martina až do čtvrté neděle postní (=čtvrtá neděle po masopustu), kdy byly „rozpřásky“ = „spušťadla“. V zimě se na přásky chodilo denně kromě soboty a neděle. 

Mužské práce – muži přes zimu pletli provazy, opravovali, co bylo potřeba, dělali násady a topůrka „do foroty“ (=do zásoby).

 

Advent 

V době adventu se netancovalo, za to se však vyprávěly pohádky, četlo se z kronik, kalendářů atd., místo světských se zpívaly náboženské písně. Ženy ukládaly do truhel kroje pestrých barev, oblékaly jen tmavé. 

Lucka – přádlice – v předvečer svátku Lucie chodila po vsi strašit „Lucka“. Byla to maškara obyčejně zahalená do prostěradla, se slaměným kloboukem, rozcuchanými vlasy, nožem (obarveným nebo namočeným do krve) za pasem a košíkem v ruce. Strašila děti, případně je přetáhla vařečkou po zádech se slovy: „Modlite se, nebo vás vypárám:“ Někdy s Lucií chodily i další maškary. Prohlíželi domácnosti, jestli je všude uklizeno. Lucie chodila po přástkách, sedala si za kolovrat, někdy schválně motala přízi – odtud přízvisko přádlice. 

Klempera (19.12.) a Tomáš (21.12.) – tyto maškary chodily po městě (Domažlicích). Měly podobný smysl – obě zajímalo, jestli děti chtějí jíst, co mají. 

Roráty – obřad s hlubokým biblickým základem, díky němuž mohly vzniknout staročeské rorátní zpěvy. Rorátní mše svatá byla složena o sedmé hodině ranní. Na Chodsku zpívali v kostele všichni, kdo písně znali, nejenom vybraní.

 

Štědrý den 

Ovazování stromů – brzy ráno chlapci ovazovali stromy slámou, nití nebo provázkem. Po ovázání se stromem zatřáslo nebo se na něj poklepalo se slovy: „Stromečku vstávej, ovoce dávej dnes je Štědrý den!“ nebo „Hruštičky, švestičky, ovazujte se! Zítra bude mráz, posekáme vás!“ 

Půst – děti se postí, aby viděli zlaté prasátko 

Podílka – hospodyně podělí například perníkem nebo vánočkou se solí i drůbež a dobytek. Zbytky vhodí do ohně, aby jí ušetřil domácnost.

Zahrabávání do země – zahrabují se kousky chleba nebo vánočky, aby voda byla zdravá a země úrodná. 

Dává se koleda stunci (studni) – do stuncí se hází chleba, jablko, ořech nebo kousek „calty“ (vánočky), aby stunce po celý rok dávala čistou, zdravou vodu.

 

Děvčata

– poslouchají, z které strany zaštěká pes – odtud prý přijde ženich

– pokud je jich víc, předloží namazané krajíčky chleba psu. Kterého děvčete krajíc pes nejdříve sežere, to se brzy vdá.

Ořechové skořápky – děti pouští s přilepenými svíčičkami po vodě (například v míse). Dítě, jehož skořápka se nedrží břehu, se dostane do světa.  

Rozkrajování jablka – rozkrajují matky pro své děti. Tvoří-li jádro jablka čistou hvězdu, bude dítě v životě šťastné. Je-li jablko v jádru červivé, čeká dítě neblahý osud. 

Lití olova – podle tvaru odlitku (roztavené olovo nebo vosk se lije do vody) se zkouší hádat, co nás v příštím roce čeká. Děvčata případně hádají, jaký bude ženich (sedlák, voják, řemeslník, pán). 

Půlnoční (jitřní) – Po večeři celá rodina čekala, dokud pastýř neodtroubil koledu. Teprve potom se šli všichni podívat, co jim Ježíšek nadělil. Nato byla samozřejmostí návštěva půlnoční („jitřní“) mše.  

 

Boží hod vánoční 

Ať už přijde do chalupy kdokoli, hospodyně ho pohostí. Nepřijde-li nikdo, hospodyně si sama nějakého „chuďase“ přivede.

 

Svatý Štěpán 

Děvčata tahají z hromady dříví „voklesky“. Vytáhnou-li si rovný „voklestek“, bude jejich muž urostlý a řádný. Pokud se vytáhnou voklestek ohnutý, vezmou si nehodného, křivého muže.  

Na sv. Štěpána a na Nový rok vsí chodili „kolednící“ s „fanfrnochem“ (chodský lidový nástroj). Koledy byly náboženského i světského charakteru, jejich prostřednictvím se prosilo o dary a hrozilo se lakomým.

  

Silvestr 

Po "senci" (světnici) se házel hrách, aby nikdo nebloudil.

 

Nový rok

 Jak na Nový rok, tak po celý rok. Každý se snažil na Nový rok dosyta najíst a napít a něco nového mít na sobě. (Koleda - viz sv. Štěpán). 

 

Tři králové 

Den před svátkem „Tří králů“ se v kostele světila „tříkrálová voda“. Doma s ní lidé kropili stromy, aby nesly ovoce. Kropil se s ní a vykuřoval celý grunt – sence (světnice), maštale, dvůr, dobytek, pole. Někde při tom říkali: „Svatý králové, buďte ochránci našeho stavení!“ Trochu vody se taky nalilo do studny – aby voda v ní byla zdravá. 

6. ledna chodili po vsích „tři králové“. ( Kašpar, Melichar a Baltazar jdou podle pověsti pozdravit v Betlémě narozeného Ježíše Krista.) Tři chudí chlapci v bílých mužských košilích (někdy s přivázanou dřevěnou šavlí u pasu) nosili v ruce „motovítko“ se zlatou hvězdou (často chodívali jen dva a pak na „motovítku“ místo hvězdy nosívali třetího krále, malého Kašpárka) a společně zpívali:  

„My tří králové deme k vám,

chčestí, zdraví, vinčujem vám.

Chčestí, zdraví, dlouhý léta,

my sme k vám přišli z daleka.“

atd. 

Od hospodyně dostal „černý vzadu“ něco „na zub“ do nastaveného pytle nebo koše a bílý napsal svěcenou křídou na dveře, jak vysoko dosáhl, tři křížky (případně K+M+B letopočet). Tři králové dostávali chléb, sůl, mouku, vejce, tvaroh, brambory, vánočku, peníze... 

Na Tři krále se také dobytku dávaly kusy svěceného chleba nebo posvěcenou sůl na lízání, aby na ně nemohli čarodějníci a čarodějnice.

 

Masopust

Masopustní období začíná po Třech králích a končí na Popeleční (škaredou) středu. V tomto období se ponejvíce konají svatby, tancovačky a zabijačky.

 

Hromnice

Druhého února se v kostele před mší světily „hromničky“ a „voskový sloupky“. „Roužínaly“ (Rozsvěcovaly) se při bouřce, aby chránily před bleskem.

Hra „Dorota“

V týdnu o sv. Dorotě (6.2.) chodili do stavení dva chlapci s dívčí. První měl královskou korunu, druhý dělal kata. „Dívče“ představovala Dorotu. Společně sehráli hru podle legendy o sv. Dorotě: král si chce Dorotu mermomocí vzít, ta ho však odmítá. Král ji na to dá popravit. 

Trojice scénku sehrála, zazpívala. Poté, co dostala dárky nebo peníze, šla o dům dál.

 

Svarba (svatba)

Na Chodsku svatby bývaly ponejvíce v období masopustu, většinou v úterý. „Chocká svarba“ je obřad, který by sám o sobě vystačil na útlou knihu. Prozatím tedy odkazuji na níže uvedenou literaturu.

 

Zabijačka

"Zabíjačka" se často dělala na „Tučnyj štvrtek“ (poslední čtvrtek před Popeleční středou). Ze zabijaček se posílaly „vejslužky“  (například jitrnice na ochutnání) sousedům a příbuzným. Kdo na "Tučnyj štvrtek" jí ve stoje, bude mít silné nohy.

 

Vyvrcholení masopustního období  = voračky

 Poslední tři masopustní dny, tj. neděle, pondělí a úterý před Popeleční středou, jsou nejhektičtější. Dnes to ale prakticky platí pouze v Postřekově (fotky z tamějšího masopustu v roce 2007 si můžete prohlédnout zde), všude jinde se „masopustní rej“ přesunul na volnější víkend. 

Dříve se ale po vsích tancovalo tři dny skoro bez přestání. (Kdo o „voračkách“ hodně tancuje, tomu se vydaří obilí. Stejně tak „muší divče vysoko vyskakuvát“ – jak vysoko vyskočí, tak jí naroste len.) 

Hospodyně „na vostatky“ (tak se také říkalo posledním třem masopustním dnům) smaží koblihy, šišky, „boží milostě“, nebo peče „mnětanky“ (placky ze zelí). 

Dříve za maškary chodily převlečení jenom chlapci. S muzikou v přestrojení obejdou ves. O legraci není nouze, maškara se vžije do svého přestrojení... Dům od domu dostávají kořalku, pohoštění, peníze.  

Posledním třem masopustním dnům se také říká „voračky“. Někde za sebou kluci táhli „plouh“ (pluh) po sněhu nebo po blátě – „vorali“. Byla to vzpomínka na tvrdou realitu. Na Horním Chodsku byli dříve někteří lidé tak chudí, že neměli na dobytek – místo něj po poli tahali pluh sami. 

O půlnoci v úterý přišel do hospody ponocný nebo pastýř – zapískal nebo zatroubil dvanáctou, muzika po dlouhé době ustala, hospoda se vyklidila. 

O Popeleční středě se pochovával Masopust (dnes je to o něco dříve, jak kde). Průvod maškar nese na márách Masopusta (vycpaný panák ze slámy a hadrů), muzika hraje  „smutný kousky“. Pozůstalí (v průvodu) pláčou, Masopust je odsouzený, utopený, pověšený nebo zakopaný na hnojišti. Pak se průvod vrátí do hospody, kde se pije a jí z toho, co se vybralo. Až do Velikonoc (do Bílý, Sprovodní neděle) se teď nesmí tancovat... 

A ještě jedna pověra: do konce masopustu měly hospodyně sedrat všechno peří  - jinak je prý celý rok budou kousat blechy.

 

Předvelikonoční období půstu

Čtyřicetidenní půst trval až do Bílé soboty večer. Nejedlo se maso, vejce, nemastilo se, radovánky ustaly. Ženy se oblékaly do černých či modrých krojů.

Popeleční středa

Ráno chodili lidi do kostela pro popelec (posvěcený popel z loňských ratolestí = kočiček), aby je nebolela hlava. Stejně tak platí, že ten, kdo se v tento den napije svěcené vody, bude chráněný proti komárům.

Někde k večeru po vsi chodila maškara s rozsvícenou lucerničkou - hledala ztracený masopust.

Půstní neděle

Půst trval 6 neděl (40 dnů), každá neděle měla své jméno.

1.neděle = Černá, Smutná, Liščí

Hospodyně pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly, a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady. Na děti pak ráno zavolaly, že jim liška nechala na stromě preclíky.

2.neděle = Pražná, pučálka

Jídala se upražená zrna obilí (pražmo), pražený hrách nebo upražené klasy.

3.neděle = Kýchavná

Památka na odvrácení moru v Čechách. Lidé věřili, že kýcháním mor začíná. Z té doby se udrželo pozdravení: "Pozdrav Pámbů!"

4.neděle = Družebná, Chudá hůrka

Tuto neděli odpoledne se scházívala děvčata "družice". Na tuto neděli končí přástky (tzv. "rozpřásky" neboli "spušťadla"). Všechen nespředený len vynesly hospodyně do sucha na "půnebí" (půda), uklidily se přeslice, kužele, vřetena i kolovraty. Hodně se jedlo, pilo a žertovalo. Velmi oblíbený byl "pálenec". (Ve vodě se hrách nechal jeden nebo dva dny napučet ("pučálka"), pak se na másle upražil a dochutil kořením.) Při veselení se ale nesmělo tancovat, byl přece půst...Všichni věřili, že by je stihl nějaký trest, nemoc, neúroda nebo požár.

Část dialogu z rozpřástek (upravenou pro vystoupení) si můžete přečíst zde (1.část, 2.část).  V 50. letech minulého století ji předváděl milavečský soubor.

5.neděle = Smrtná

Zachovala se až z pohanských dob. Tuto neděli se ze vsi vynášela Smrtka "Morana" (slovanská bohyně smrti) - zima (vycpaná a oblečená loutka z otepi slámy) a přinášelo se "nový líto" (popěvek "Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi"). Za vsí děti hodily Smrtku do vody (utopily zimu), pak po ní ještě házely kamení. Zpátky přinesly ozdobený smrček nebo borovičku. U každého stavení zvěstovaly, že "zimu sme vám vynesly, nový líto přinesly", vybíraly dárky (buchty, vejce) a zpěvem opět poděkovaly.

6.neděle = Květná

Před mší se světí kočičky (jívové proutky) na  památku vjezdu Krista do Jeruzaléma.

 

Hra "Zahoř"

Na sv. Řehoře (12.3.) chodil učitel se svými žáky = řehořníky dům od domu koledovat (řehořovat). Zpívali písně spjaté se sv. Řehořem, šli v jednom šiku jako vojáci: vpředu bubeníci, pak vojáci se šavlemi, papírovými čepicemi a kohoutími brky. Vybírali dary a peníze, pak si společně udělali hostinu.

Řípný zelí

V půstu chodili chlapci po vsi a prosili ženské o trochu řípného zelí. Kde je dostali, tam pokropili ženskou vodou, aby byla "teverná" (čiperná, rychlá), a pak ho snědli.

Polívání vodou = "voblívání"

Když šla děvčata prvně na trávu, počkali si na ně chlapci nebo hospodyně a z nenadání je polili vodou, aby byla v práci pilná. Stejně tak si počkala hospodyně na hospodáře (když jel prvně orat, nebo když se z orání vracel) či děvečka na pohůnka (při prvním vyhánění dobytka).

 

Velikonoční (pašijový) týden

Ve Velikonočním týdnu (svatém, nebo také „vo svátkach na červený vejce“) se malovaly „straky“ – ozdobná malovaná vajíčka. Za pomoci špendlíku, který se namáčí do teplého včelího vosku, se vejce pomaluje různými ornamenty – hvězdice, srdíčka, květy, nápisy atd. Na nepomalovanou část voskem se potom chytne červená, modrá, případně zelená barva. (Nebo se ornamenty vyškrabují do obarveného vejce. Dříve nebyla samozřejmě barviva, lidé si dokázali pomoci přírodou – slupky cibule = žlutohnědá barva, petržel = zelená, vařený oves = žlutá.... Vejce se mohou pomalovávat nevyfouknutá nebo vyfouknutá („vejdumek“, „pouk“), případně se ozdobit pentlí, korálky.  

Celý Velikonoční týden se lidé postili. Zvlášť přísný půst drželi od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty (Ježíšovo vzkříšení).  

Svěcení kočiček 

Před Květnou neděli  chlapsí (chlapci) nařezali pruty – kočičky – ratolesti s jehnědami – a dali je do vody vyrašit.  

Květná neděle 

Na Květnou se v kostele kočičky světí. Každý kluk se snaží zvednout své pruty ovázané bílou tkaničkou co nejvýše, takže to v kostele vypadá skoro jako v lese. Posvěcené kočičky se potom odnesly domů, kde se aspoň po třech prutech dávaly na různá místa – na „půnebí“ = na půdu, do chlíva, stodol, do „sencí“ (světnice) za křížek... Také do žita na poli, aby vysoko narostlo. Vyměnily se tak za staré pruty z minulých Velikonoc. 

Kdo nechtěl být přes rok zapomnětlivý, tři svěcené kočičky spolkl. Chlapci také „švíkají“ (švihají) pruty děvčata, aby byly čiperné. Stejně tak máma švihne své dítě, aby nebylo líné. A konečně pasák – ten vyhání dobytek na první jarní pastvu také prutem z posvěcených kočiček, aby byl dobytek zdravý a silný.  

Dy bul eště sněh (když byl ještě sníh), divčata se jím ráno umyla (kvůli kráse). V ten den se také nemá nic péct, aby se nezapekly květy na stromech. Dále se při zvonění třese v sadě stromy (příp. i na Bílou sobotu), aby daly ovoce. Někde také selky předou, aby měli „pašijový nitě“. Každému pak udělají nějaký steh na šatech, aby k dotyčnému neměl přístup zlý duch. (Šaty šité pašijovými nitěmi jsou pevné a netrhají se.) 

Modré pondělí 

- bez zvyků a tradic  

Šedivé úterý 

- bez zvyků a tradic 

Škaredá (sazometná) středa

Tuto středu se vymetaly saze. Uklízelo se novým „koštištěm“ (koštětem) po celém stavení, popřípadě se bílilo.  

Zelený čtvrtek 

Časně ráno se utrhne žito a dá se do postele, aby nebyly ve stavení blechy. 

Zvony „odlétly“ do Říma. Mladí kluci se tak na tři dny stávají pány vesnice, protože svými „drkačkami“ a „klapačkami“ (řehtačkami) oznamují ráno, „polodne“ (poledne) a večer. „Drkáče“ vede „kápo“ (kapitán, vedoucí), který zdvihnutím řehtačky dává znamením o přestání „drkání“. 

Vejce, které slepice dnes snesly, patřily hospodáři a mužským ze statku. 

Na Zelený čtvrtek se také má sít hrách – není pak červivý a má hodně velkých lusků.

 Velký pátek 

Na Velký pátek vstávali lidé časně z rána a venku se modlili, až vyšlo Slunce. Kdo se venku pomodlí, bude zdravý po celý rok. 

Tento den je vyvrcholením postního času. Všichni na gruntu se přísně postí a společně se modlí růženec, jeden vestoje, druhý v chůzi a třetí v kleče. 

Hospodář umývá v potoce dobytek, čistí chlévy a maštale (kvůli zdraví zvířat). 

Na Velký pátek (Květnou neděli) se otvírají skály, jenž pak můžou vydat své poklady.  Nemá se ale „hýbat zemí“ (pracovat, kopat například na zahrádce), aby měl Ježíš Kristus v hrobě pokoj (to platí i pro Bílou sobotu). Dále se dnes nesmí nic půjčovat, přijímat, prodávat či kupovat, aby byl v domě všeho dostatek.   

Také se zahání čarodějnice: hospodář buď praští sekyrou třikrát do každého prahu, nebo se střílí proti vratům, popřípadě práská bičem.   

Bílá sobota 

Na Bílou sobotu se zvony z Říma vracely. „Drkáčí“ chodí naposled po vsi, hospodyně jim dávají vejce, mazance, peníze. „Drkáčí“ při tom zpívají například tuto píseň: 

„Ó Jidáši, zrádče, cos to učinil,
že si svýho Mistra Židům prozradil.
Za to budeš v pekle hořeti,
s Luciferem – ďáblem tam býti.“

Při prvním zvuku zvonu (dnes nebo na Zelený čtvrtek) se každý umyje ve vodě, ať ji nabere kdekoliv. Neutře se však, aby nebyl pihovatý. Voda se také lila na střechy, aby nehořelo. Dále se také při zvonění cinká na kapsu, aby se nás po celý rok držely peníze. 

K večeru se slavilo Ježíšovo vzkříšení.           

V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční „chasnící“ ze vsi pískem, slámou, nebo „rezankou“ (řezankou) sypali cestičky od zamilovaného k zamilované. Děvčata je ráno smetala, aby lidé nevěděli, kam který chlapec chodí.  

Boží hod velikonoční 

Časně z rána, ještě před východem Slunce, se chodilo pro vodu. Voda má tuto noc kouzelnou moc – přináší štěstí. Protože hospodyně, která přijde pro vodu jako první, bude mít nejvíce vajec, smetany a másla, bdí mnozí, aby šli pro vodu hned po půlnoci. Po půlnoci ostatně teče voda „balzámová“, která zahání každou bolest (muší se hale nabrát proti proudu) 

Ráno polévá hospodář čeládku studenou vodou, aby byla po celý rok čerstvá. 

Tuto neděli se obyčejně nesnídalo. Do kostela se k posvěcení odnesly mazance, vejce, víno, nebo také beránek či křen (aby byli lidé zdraví, křen chrání od pálení žáhy). 

Kdo se postí na Bílou sobotu, na Boží hod dopoledne a v poledne pojí lžíci polévky a jde pozpátku ze stavení, dostane za muže nebo ženu toho, koho nejdřív uvidí. 

Dnes odpoledne nebo zítra se do obilí zapíchávají svěcené kočičky – chrání obilí proti krupobití. Pruty se zapichují hodně vysoké, aby obilí hodně narostlo. 

Velikonoční pondělí (a úterý) 

V tyto dva dny byla pomlázka. „Pomlázka bez vajíček – milování bez hubiček.“

           Všecky dcery od své mámy dostaly vejce na rozdávání. Také čeládka na statku dostala pomlázku: mazanec a vejce, pacholek někdy klobouk, „děvka“ (děvečka) šátek. I kmotry dávaly vejce svým kmotřencům.  

Chasníci a děti chodili se svými „dynovačkami“ (pomlázkami) „dynovat“, „šupat“, šlehat (koledovat) z rána nebo dopoledne. Pomlázku měli spletenou obyčejně z osmi vrbových proutků a ozdobenou barevnými stužkami. Kolednící za  

„Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný!“ 

dostali pomlázku – od děvčat malovaná vejce, od hospodyně nějaké pečivo či „mnětanku“ (placka ze zelí). Na oplátku děvčatům „chlapsí“ (chlapci) oplatili pomlázku nějakým dárkem z pouti nebo jarmarku (trh).     

Někdy s pomlázkou chodily „dynovat“ také ženy, když šly z kostela. Hospodář pošupal pomlázkou i dobytek, aby byl silný, zdravý, a aby se omladil.  

Velikonoční hry o vejce 

- probíhaly na návsi nebo za vsí na Velikonoční pondělí nebo úterý. 

Ťukání („poukování“) – Chlapci ťukají červenými nenamalovanýni vejci o sebe (špičkou o špičku. Čí vejce se rozbije, prohrává. Vítěz získává obě vejce. 

Sekání – Jeden chlapec drží vejce v hrsti tak, aby mezi palcem a ukazováčkem byla malá štěrbina. Druhá prudce hází „do vejcete“ (do vejce) penízem = seká. Pokud se peníz do vejce zasekne, patří mu vejce i peníz. Nezasekne – li se, připadá peníz tomu, kdo drží vejce. 

Vyhazování – vejce se hází přes střechu stodoly nebo do výšky. Nebo se také můžou házet přes hlavu – vyhrává ten, kdo jich chytne nejvíc.

Kutálení – vyhrává ten, jehož vejce se z vršku dokutálí nejdál. 

Hádání – Je to jalovička, nebo mourek (volek)? Jalovička znamená čistě bílý žloutek, mourek je tmavý, namodralý, převařený. Kdo uhádne, vyhraje. 

 

Klechtny 

Tak se jmenují vejce, které hospodyně vařila „na rosol“ v sobotu po Velikonocích (vejce naklepla a naložila do slané vody s kmínem). Každý musel aspoň jedno takové vejce v neděli sníst. 

Sprovodní (Bílá) neděle 

Ode dneška se opět může tancovat, muziky mohou začít hrát.

  

 Pálení „čarodejnic“ (čarodějnic)

O filipojakubské noci (30.4.) prý báby – čarodějnice nejvíce čarovaly. Průvod chasy a dětí chodil po vsi s košťaty, na kterých čarodějnice létaly. Uprostřed průvodu se na bidle nesla čarodějnice zhotovená (slaměný panák oblečený do starých hadrů). Celý průvod vyšel na kopec za ves, kde chlapci postavili hranici ze dříví. Čarodějnici hodili do ohně a upálili ji (pálení „kouzelné báby“ = „kouzelky“). Někdy se čarodějnice zaháněly: do vzduchu se vyhazovala dehtem, kolomazí, smolou či petrolejem napuštěná košťata – chlapci se při tom předháněli, kdo z nich vyhodí výš.  

Báby „kořenářky“ trhaly na den Filipa a Jakuba léčivé byliny, které pak sušily. Po celém stavení se uklízelo selky a „děvky“ (děvečky) čistily obydlí, „loch“ (sklep), dvůr i chlívy, „muský“ (muži) poklízeli ve stodole, na zahradce atd. Do klekání muselo být hotovo, aby kouzelnice na dvoře nemohla najít ani stéblo slámy. Do hnojiště se pal zapíchají jalovcové nebo březové větvičky, trní.

30. dubna na večer také práská chasník bičem, (děti tlučou „vokleskem“ = kus větve) aby „kouzelné báby nemohly“ do stavení. Kdyby však přece jen chtěly, najdou přede dveřmi kus drnu posypaný pilinami. Čarodějnice umí dobře počítat jen do deseti a než trávu s pilinami spočtou, nastane den a kouzelná moc bab skončí.

 

 Stavění máje

Chlapci si ke konci dubna v lese vyberou „nejhezkejší“ (nejhezčí) smrčinu či jedličku, přivezou ji na ves, kde ji oklestí, oloupají kůru a osekají suky. Zelený nechají jenom vršek (korunu). Ten pak děvčata „vočepí“ (ozdobí) fábory, „pantlema“ (pentlemi), šátky, případně vyfouknutými skořápkami vajec. Pod korunu ještě přivážou opentlený věnec. Tento máj se postaví uprostřed návsi o filipojakubské noci – je společný pro celou ves, nechá se stát měsíc a říká se mu „král“. 

Ve stejnou noc postaví „mjilyj svý mjilý“ menší máj buď ke vratům nebo pod okno menší máj. Chlapci si při stavění májů pomáhají, ale dívče se kolikrát ani nedozví, kdo jí máj postavil.  

Na 1. května nebo na první májovou neděli se všichni sejdou pod májkou na návsi - zpívají, tancují. Dříve někde chlapci obcházeli s malou májkou děvčata, kterým byla máj postavená. V „senci“ (světnici) si chlapec s dívčí zatancoval, ona mu dala nějaký ten „krejcar na muziku“. Divčata se připojovala k průvodu, končilo se na návsi u „krále“, kde se opět zpívalo a tancovalo.  

Posledního května se máj porazil. V hospodě se vylicitoval a utržené peníze chlapci společně propili.

Svatodušní svátky = letnice = zelený svátky 

Svátky svatodušní nemají pevné datum - nastávají totiž sedmou neděli po Velikonocích (letos 27.května). Letnice jsou oslavou začátku sklizně. Jak bývá zvykem, křesťanské svatodušní svátky jsou tak trochu určeny k "přemaskování" původních pohanských zvyků. O tom svědčí i nejstarší písemná zpráva o oslavách svatodušních svátků vůbec, zapsaná již kronikářem Kosmasem.

 

Pišvonc – hra na „krále“  

Pohůnci (pasáci) se domluví, že ten, kdo přivede na Svatodušní pondělí (Boží hod svatodušní) své stádo dobytka jako první na určenou pastvu, bude králem. Ten, kdo na pastvu přižene jako poslední (sluje pak „klepec“, „pišvonc“, „lenoch“, „husí pohůnek“ atd), se ukryje v připraveném vozíku pro tento účel vyrobeném (aby lidé nevěděli, kdo je tímto lenochem). Tento ponížený pak ve vozíku křičí, kňučí a píská, ostatní pohůnci jdou kolem vozu (někdy s muzikou) i s „králem“ průvodem vsí. S sebou si nesou hrnce a košíky na vykoledované potraviny. Když dostanou dárek (vejce nebo máslo, někdy i peníze), oznámí množství daru ostatním slovy: „Pytykylykytyšvonc“ (u štědrých lidí),  „klepec“ (pro menší dar) nebo „husí pohůnek“ (když jsou obdarováni málo). Odpoledne vystoupí „král“ na nejvyšší vrata na návsi a podle toho, jak byli v kterém stavení obdarováni, čte jednoduché veršíky = „jména“. Jména tak bývají „pěkná“ a „špatná“. Pod vraty je shromážděna celá ves a provází každý králův výrok hlasitým smíchem. 

Některé příklady „jmen“: 

„U Chmelů na dvoře stunce, že je jejich Manka jako slunce.“ 

„U Maršů před dvorem hlína, jejich Dodla jak rozmarýna.“   

„U Jírů před stuncí koryto, jejich Markýta jako kopyto.“ 

„U Důrů pod stolem, tlučou blechy sochorem.“ 

Král se pak ptá přítomných ministrantů (ti, co přihnali na pastvu hned po králi), zda je to, co řekl, pravda. Ministranti reagují, načež se obyčejně opět ozývá smích přihlížejících. 

Poté hra pokračuje ještě bujnějším průvodem vesnicí, který končí tím, že zavezou „Pytykylykytyšvonce“ do rybníka (aby si příště pospíšil a nepřihnal na pastvu poslední). 

Pohůnci pak v hospodě snědli a propili všechno, co po vsi dostali. Na Svatodušní pondělí bývala pro chasu poslední muzika. Nastává doba sklizně, od teď dudy nesmí až do sv. Martina (11.11.) ani kviknout.  

Pro srovnání doporučuji přečíst si základní informace o celorepublikově proslavené vlčnovské Jízdě králů. 

Vyhánění kuny 

             Po svatodušních svátcích v úterý v noci v Draženově chlapci vyhánějí ze dvora kuny. Vezmou obecní buben a nějaké plechy a v každém dvoře dělají rámus. Selky jim za vyhnání kuny dávaly 4-5 vajec, které chlapci prodali a utržené peníze pak propili. 

Sv. Trojice 

Na den nejsvětější Trojice (první neděle po letnicích) se má sít len, aby byl pěkný. 

Boží tělo 

Ve čtvrtek po sv. Trojici se slaví Boží tělo. Světí se věnečky, které se při bouři kladou na stůl, aby chránily od blesku. Na cestu, kudy jde o Božím těle průvod, se klade puškvorec, kterému říkají „panny“. Schnou-li panny rychle, bude schnout dobře i obilí a seno. Děvčata zapichují větvičky bříz do leniště. Vybírají co nejdelší – do takové výše jim prý len naroste.  

Sv. Jan Křtitel 

Pálení Jána – vohňů 

Večer před sv. Janem Křtitelem (24.6.) nanosili chlapci a děvčata na pastviny a kopce dříví, udělali hranici a podpálili ji (pálili – zaháněli čarodějnice). Pálili také sudy od kolomazi či ometená košťata napuštěná smolou nebo kolomazí. Ty pak vyhazovali do výšky („čarodějnice lítají“). Přitom dováděli, zpívali, tancovali kolem ohně. Čím výše divče vyskočila, tím větší měla len.  

Ostatní 

Děvčata se dívala do stuncí (do studní), jestli neuvidí svého milého nebo nastávajícího. Také se časně ráno myla Svatojánskou rosou, aby byla krásná. Někdy také pouštěla po potoce věnečky – kam věnečky poplují, tam se vdají.  

Svatojánská moc měla čarovnou moc – babky kořenářky před východem slunce sbíraly nejrůznější léčivé byliny a koření. 

V předvečer se před chlívec dával drn pokropený svěcenou vodou. 

Poděkování za úrodu a prosba za dobrou sklizeň 

Před žnutím prvního obilí si hospodář, chasa a všichni ženci na poli vedle nejdříve klekli, pomodlili se a poděkovali pánu Bohu či poli za dobrou sklizeň. Stejně tak, když se přivezlo první obilí domů, sundal hospodář tři snopy a udělal z nich kříž. Selka přinesla suché kytky z věnečku Božího těla a položila je na kříž. I zde se všichni pomodlili. 

Sv. Petr a Pavel 

V tento den se nikdo nekoupe ani nechodí do lesa, neboť se dnes prý tři lidé utopí, oběsí, nebo je zabije hrom. 

Sv. Jakub 

Po Chodsku kolem tohoto dne putovaly vozy naložené peřinami a nábytkem. Do nového domova se totiž stěhovaly nevěsty, které měly v masopustu svatbu. Mladí přejímají hospodářství od svých rodičů. 

Odkud na sv. Jakuba fouká vítr, z té strany přijde drahota. 

Vobžinky  - dožínky 

Je starodávná slavnost při zakončení žní. Poslední vůz naložený požátým  obilím se očepil klasy, fábory, lipovými ratolestmi, stejně tak se očepilo i pracovní nářadí chasy – kosy, hrábě, srpy, podávky. Zvláště poslední snop  - „bába“ se ozdobil. Vůz byl naložený jenom z poloviny, aby se na něj všichni vešli. Koně byly vyparádění jako při svatbě, ženy oblékly polosváteční šat. Cestou z pole se zpívalo, popíjelo, někdy už i s muzikou. Ve dvoře je přivítal sedlák se selkou, kterým žnečky předaly velký ozdobený věnec z posledních klasů a kytku. Výřečná děvečka nebo pacholek poděkoval hospodáři  (často veršovaně) za vlídné zacházení, zpívali se dožínkové písně. Hospodář poděkoval všem za práci, pánu Bohu za úrodu, slunce a zdraví, ale to už selka zvala všechny „do sencí“ na hostinu, která mnohdy končívala v pozdních nočních hodinách.  

Vohníčky 

Dělají se na podzim, když se „dobejvají brambury“. Pálí se suchá bramborová nať, sláma, suché chrastí. Okolo ohníčku děti chodily chycení za ruce, někdy přes něj skákaly. Pekly brambory ve slupce, kterým říkaly „pečený jabka v kožiše“.    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prameny:

 

Český lid - ročník 1894, 1895

Baar, J. Š., Hruška, J. F., Teplý F. Chodská čítanka. 1. vyd. Vyškov : František Obzina, 1927

Baar, J. Š. Na Chodsku od jara do zimy. 1. vyd. Praha : Novina, 1940

Jindřich, J. Chodsko. 1. vyd. Praha : Nakladatelství československé akademie věd, 1956

Svačina, J., Svačina, R. Obrázky z Chodska. Domažlice : Rudolf Svačina, 1940